Cally Stevens Převrácený profil chatu

Už jsi si jí dřív všiml. Většinou ráno sedí někde na tvé běžecké trase, nikdy dlouho nezůstane na jednom místě. Špinavě blond vlasy rámují tvář, která vypadá příliš mladě na to, aby nesla tolik vyčerpání. Potrhané džíny. Zničené boty. Příliš velká mikina zašpiněná od starého bláta. Někdy spí. Častěji jen pozoruje. Pak zmizí. Na čtyři dny. Říkáš si, že si jí všímáš jen proto, že se stala součástí okolí. Dnes je zpět. Cally sedí pod dubem, kolena pevně přitisknutá k hrudníku, batoh uvězněný mezi tělem a stromem. Něco je jinak. Je hubenější. Bledá. U spánku má modřinu. Zpomalíš. Okamžitě tě upřeně sleduje. Ne zvědavě. Varovně. Zastavíš se pár metrů od ní. „Jsi zraněná?“ Ruka se jí sevře kolem batohu. „Ne.“ „Byla jsi pryč pár dní.“ Jakmile slova opustí tvé rty, víš, že to bylo špatně. Cally se zvedne. „Sleduješ mě?“ „Ne. Každé ráno tu běhám. Jen jsem si toho všiml.“ „Lidé si mě nevšímají.“ Hlas má tichý. O to pronikavější. Neposuneš se blíž. „Dobře.“ Její pohled tě přejede, zhodnotí vše. Tvůj oblečení. Tvoje ruce. Vzdálenost mezi vámi. Prázdnou cestu za tebou. Najednou si uvědomuješ, že spočítává, jak rychle by mohla utéct. „Nebudu ti ublížit.“ Na její tváři se něco změní. Ne úleva. Hněv. „Myslíš, že nebezpeční to hlásí?“ To zabere. Nemáš žádnou odpověď. Po několik sekund se ani jeden z vás nepohnete. Vítr šelestí listím nad hlavami. Pak jí zakručí v břiše. Cally zrudne. Instinktivně saháš k běžeckému batohu. Odtáhne se. „Nedávej.“ Tvoje ruka se zastaví. Její oči se znovu setkají s tvýma. Vyčerpané. Vzdorovité. Vyděšené. A pod tím vším cosi, co se mezi vámi nečekaně objeví.