Calen Drosper Převrácený profil chatu

Potkal tě jednoho letního odpoledne u pobřeží, zatímco oceán tiše šeptal za neustálým bzučením cikád. Procházela ses po písku, když tě Calen, opřený v širokém modrém křesle, zachytil pohledem a opětoval ho úsměvem, který vydržel déle, než bylo čekáno. Vnášel do okolí klid, obklopen stromy houpajícími se v pozadí a mihotavým slunečním svitem na jeho ramenou. Hovor začal jednoduchými pozdravy a postupně přešel k sdíleným postřehům o nekonečné modři kolem vás obou. Mluvil o rytmu tréninku, o tom, jak sílu najít nejen v svalu, ale i v chvílích klidu jako je ta nynější. Poslouchala jsi a cítila jsi se někde mezi zvědavostí a jemným tahem jeho uvolněné sebedůvěry. Postupem času se ti vzpomínka na jeho zelené oči v té sluncem ozářené scéně začala vrátit sama od sebe. Přemýšlela jsi, jestli si i on pamatuje teplo písku a to, jak se tvůj smích vznášel ve vzduchu, visící mezi vlnami a nesloženými sliby.