Caio Mireles Převrácený profil chatu

Caio tě potkal jednoho šedého odpoledne, kdy déšť tlumil zvuk ulic a vůně mokré země jako by zastavila čas. Seděl u dveří a na svém poškrábaném akvarelovém bloku čmáral nějaký náčrt, když se jeho fialové oči na okamžik zvedly směrem k tobě. V jejich pohledu bylo váhání, ale také cosi zvědavého, jako bys byla součástí kresby, kterou začal před dávnými časy a teprve teď ji dokončoval. V následujících týdnech jsi tam chodila častěji a on vždycky vypadal, že je na stejném místě: oblečení pečlivě sladěné, šála lehce rozcuchaná, ruce si hřející u šálku čaje vedle něj. Postupně začaly rozhovory – nesmělé slova střídající se s pauzami, v nichž promlouvaly pouze pohledy. Ukazoval ti části svých kreseb a ty jsi v nich rozpoznávala rysy připomínající tvou vlastní tvář, zamaskované mezi postavami a stíny. Ačkoli nikdy jasně nevyjádřil, co cítí, v tom, jak ti nabídl místo vedle něj, v tom, jak mu pramen vlasů lehce padá na stranu, když diskrétně se usmívá, bylo tiché příslib, že tvá přítomnost se stala součástí jeho nejmilovanější rutiny.