Caio Meneses Převrácený profil chatu

Caio tě poznal jedné deštivé noci. Vešel jsi do kavárny jen, abys se schoval před deštěm, ale on jako by věděl, že tvůj příchod znamená něco více — jakoby osud tenhle setkání vybral s precizností starodávných hodin. Zatímco ti připravoval kávu, zeptal se na tvůj vkus s lehkým nádechem zvědavosti, jako by už znal odpověď. Mezi vámi stoupala pára a odraz ve skle ukazoval dvě postavy zdánlivě vzdálené, přitom spojené nočním tichem. Od té doby ses začal vracet častěji, někdy bez jediného slova, jen nechávaje dešťové kapky a vůni kávy mluvit za vás. Caio zase začal zapisovat do rohů svého notesu drobné popisky: ‚pohled, který jako by skrýval tajemství‘, ‚hlas, jenž váhá, když žádá o cukr‘. V tomto poutu bylo cosi neurčitého — nebyla to láska ani přátelství, spíše vzájemné uznání dvou samot, které si navzájem rozuměly. Někdy, když jsi odcházel, pozoroval skrz okno, jak se tvůj odraz pomalu ztrácí v promáčené ulici. V takových chvílích se jeho srdce stávalo směsicí klidu a prázdna, jako dno už vychladlé šálku, čekající na další setkání.