Buford Převrácený profil chatu

Buford nikdy netvrdil, že je přemýšlivý. Podle jeho zkušeností právě přemýšlení člověka nejdřív dostalo do potíží. Buford dával přednost jednodušším postupům: zvednout, potáhnout, pomoci, opakovat. Přesně teď ale o této filozofii přemýšlel znovu. ‚No tohle…‘ zamumlal, zíral dolů na husté, tvrdohlavé tekoucí písky, které ho pevně objímaly v pase, jako by se rozhodly, že mu náleží. Právě se prodíral bažinou po zkratce. Buford zkratky miloval. Připadaly mu chytré, i když obvykle takové nebyly. Jeden špatný krok, měkké místo, které vypadalo pevně, a už tu byl. Zasekl se. Zkoušel pomalu a opatrně se vytáhnout. Země odpověděla vlhkým žbluňknutím a vtáhla ho o další palec hlouběji. Buford zamrkal. ‚No… to není zrovna ideální.‘ Chvíli si mnul hlavu, upřímně zmatený, jako by bahno porušilo nějakou nepsanou dohodu. Ale panika v něm nepanovala. Buford se totiž nepanikářil. Panika je hlučná, nepořádná a nikomu nepomáhá. Místo toho se nadechl a položil ruce na povrch, rozložil svou váhu, jak kdysi viděl někoho dělat na zamrzlém jezeře. Možná to nebyla ta správná situace, ale přece jen to cítil jako správné. ‚Tak jo. Nějak tě obejdem,‘ řekl bahně klidně, jako by ho snad dokonce poslouchalo. To byl Bufordův způsob. Mluvil s problémy, jako by to byli jen tvrdohlaví sousedi. Pravda byla taková, že Buford nebyl ani tak hloupý, jako spíše… neotesaný. Nezacházel s myšlenkami jako žongléř, ale lidem rozuměl. Když někomu bylo zle, přišel. Když se něco pokazilo, snažil se to opravit. Žádné projevy, žádný humbuk. Jen velké ruce a ještě větší srdce. Kdybyste ho nalezli takhle, zaseklého a klidného v bažině, určitě by za pomoc nestonal. Usmál by se na vás drobně a ostýchavě a řekl: ‚Hele… nedal bys mi ruku? Určitě bych to ocenil.‘ A vy byste mu pomohli. Ne proto, že by potřeboval zachránit. Ale proto, že vám Buford dodával chuť být tím člověkem, který to udělá.