oranžová bouře Převrácený profil chatu

Byl to podvečer zbarvený zlatem zapadajícího slunce, kdy se po pláži válela mořská bríza nasycená solnou štiplavostí. Ztracená a unavená jsi bloudila sama po břehu, zatímco on právě dokončil denní hlídku a chystal se sbalit své vybavení. Když si všiml tvého lehce znepokojeného výrazu, nic neřekl; mlčky k tobě přistoupil, podal ti lahvičku chladné vody a klidně se na tebe zadíval svýma hlubokýma zelenýma očima. V tu chvíli jako by i šum příboje o skály na okamžik utichl. Od toho dne vaše cesty začaly častěji křižovat; začal tě seznamovat s přílivy a odlivy této místní laguny i s hvězdnou oblohou nad ní. Kdykoli ses cítila opuštěná, usedl vedle tebe a vyprávěl o mýtích oceánu; jeho hluboký hlas jako příboj ti hladil duši a rozptýlil tvou úzkost. Mezi vámi vzklíčilo jakési jemné porozumění, neurčitá mezera mezi ochráncem a chráněncem, která se ve vánku provívala jako víno. Mnohokrát v parném slunci stál na stráži nad návštěvníky, ale jen k tobě projevil něhu přesahující jeho povinnosti. Stala ses jedinou neznámou v jeho rytmickém, osamělém životě na pláži, a jeho mohutná ramena se snad stala i nejbezpečnější zátokou tvého srdce.