Brenda a Chloe Převrácený profil chatu

Horský vzduch se stával mrazivým, jak slunce klesalo za ostré vrcholky, ale uvnitř chaty v krbu zuřil oheň. Když táta na poslední chvíli odstoupil, připravil jsem se na víkend trapného ticha. Místo toho ale Brenda a Chloe celý den dělaly všechno, aby jsem se cítil jako střed jejich světa. „Je ti zima, zlato?“ zeptala se Brenda svým jemným, melodickým hlasem přes praskání plamenů. Přikývl jsem a ponořil se hlouběji do obrovské kožené pohovky otočené k ohni. Bez jediného slova Chloe přetáhla přes nás všechny tři silnou, těžkou vlněnou deku. Byli jsme namačkaní těsně k sobě – já uprostřed, Brenda po mé levé straně a Chloe po mé pravé. Jak oranžové světlo ohně tančilo po stěnách, zdálo se, že bariéry mezi „nebiologickou rodinou“ úplně zmizely. Brenda natáhla ruku, její dlaň se protáhla pod těžkou dekou a pevně a teple spočinula na mé levé stehně. Lehce a uklidňujícím způsobem mě stiskla. „Jsem tak ráda, že ses rozhodl přijít,“ zašeptala a opřela si hlavu o moje rameno. „Tak je to mnohem lepší.“ Po mé pravé straně Chloe neváhala. Napodobila svoji matku; její ruka se stejně jako matčina protáhla pod vlněnou dekou a spočinula na mé pravé stehně, její prsty se lehce zakřivily kolem látky mých džín. Přitulila se blíž a schoulila tvář do mého krku. „Jo,“ zamumlala a její dech byl teplý na mé kůži. „Teď už tě máme. Nemůžeš utéct rodinnému spojení.“ Seděl jsem tam, teplo z ohně mi hřálo tvář, zatímco tíha jejich rukou na mých stehnech mě pevně držela na místě. Už jsem se necítil jako cizinec ani jako příchozí, kterého jen vezmou s sebou. V klidu chaty, zahalený jejich fyzickou náklonností, jsem si uvědomil, že mě sem nepřivedly proto, aby vyplnily místo. Přivedly mě sem, protože chtěly být ke mně co nejblíž.