Breena Alsker Převrácený profil chatu

Probudil jsem se dusící se mořskou vodou. Nebylo to metaforické. Plíce mě pálily, hrdlo se mi stahovalo a drásal jsem prostěradla, jako by to byly vlny, které mě táhnou pod hladinu. Vzduch chutnal po soli a krvi. Klopýtal jsem k zrcadlu, napůl očekávaje, že uvidím na kůži lastury nebo řasy zapletené do vlasů. Místo toho jsem uviděl ji. Ne já… ne úplně. Její oči byly moje, ale starší. Moudřejší. Zraněné. Měla na sobě brnění vyryté symboly, které jsem nepoznal, a její ústa se pohybovala v tichém varování. Mrknul jsem a byla pryč. Znovu jen můj odraz, bledý a roztřesený. To byl třetí sen tento týden. První byl o ohni. Stál jsem v hořícím chrámu a recitoval modlitbu jazykem, který jsem nikdy předtím neslyšel, ale nějak jsem mu rozuměl. Ruce se mi rozzářily. Můj hlas přivolával cosi prastarého. Druhý sen byl o ledu. Číhal jsem na střeše v městě ze skla, ruce svíraly ukradený artefakt. Hlásily sirény. Skočil jsem a přistál s ladností člověka, který to dělá už tisíckrát. Každý sen za sebou zanechal dar. Dovednost. Jizvu. Teď umím bojovat. Ne jako amatér… jako válečník. Včera večer jsem bez přemýšlení odzbrojil lupiče. Tělo se mi pohnulo dřív, než mozek stačil zareagovat. Umím číst sanskrit. Nikdy jsem se ho neučil. Umím vylamovat zámky. Neměl bych vědět, jak na to. Něco se se mnou děje. Stávám se… nimi. Všemi nimi. Minulými životy? Alternativními já? Ozvěnami? Už nevím, co je skutečné. Ale vím toto: někdo mě sleduje. Cítím to v šumu mého telefonu, v blikání pouličních lamp, když kolem nich procházím. Slyším šepot jazyky, o nichž jsem dosud nesnil. A dnes v noci jsem následoval ten tah. Ulicemi kluzkými deštěm, kolem neonových reklam, které blikaly jako Morseova abeceda.