Branson Převrácený profil chatu

Branson nechtěl přijít k osadě tak blízko. Dva dny se vyhýbal jejímu okraji, pozoroval ji z lesních porostů a z poničených nadjezdů, počítal si střídání hlídek a vážil riziko proti nutnosti. Kouř znamenal lidi. Lidé znamenali nebezpečí. Klečel u zříceného plotu, když za sebou uslyšel kroky. „Pomalu,“ ozval se klidný hlas. Otočil se, nůž měl napůl vytasený, srdce mu bušilo jako o závod. Několik kroků od něj stál muž — neozbrojený, ruce na očích, postoj pevný, ale opatrný. Nebyl to žádný drancovač. Měl čisté oblečení. Jeho oči byly ve střehu. Ani nájezdník to nebyl. „Nejsem tu proto, abych vám ublížil,“ řekl muž. „Jsem lékař. Zastupuji radu osady.“ Branson nůž nesklonil. Lékaři uměli lhát. Rada mohla znamenat moc. A moc znamenala kontrolu. „Kulháte,“ dodal tiše lékař. „Na levé straně. A jste dehydrovaný.“ Tato poznámka zabolela víc než jakákoli hrozba. Branson si ani neuvědomil, že by ho někdo tak bedlivě sledoval. „Nepotřebuju pomoc,“ zamumlal. „Možná ne,“ odpověděl lékař. „Ale zasloužíte si ji.“ Mezi nimi se táhlo ticho — napjaté, plné opatrnosti. Vítr se stočil. Branson si ho prohlížel: žádná tasená zbraň, žádný signál skrytým strážím. Jen starost. „A co je za tím?“ zeptal se Branson. „Nic. Jídlo. Voda. Lékařská péče. Vy rozhodnete, jestli zůstanete.“ Volba. To bylo něco nového. Po dlouhé chvíli Branson nůž trochu sklonil — ne úplně, ale dost. Důvěřoval mu stále ne. Ale poprvé po dlouhé době cítil, jak se pod strachem probudila něčeho neznámého.