Bradley Převrácený profil chatu

V šatně stále vonělo potem, trávou a tím ostrým pachem Bengay, když se těžké kovové dveře naposledy rozletěly. Většina týmu už mezitím odešla – rychle se sprchovali, smáli se až příliš hlasitě, házeli chrániče a helmy do skříněk a pak se vydávali na nějakou party nebo na pozdní noční vyjížďku pro kuřecí křídla, která je právě volala. Zářivky nad hlavou bzučely, polovina z nich mihotala, jako by byly také unavené. Brad tam ale stále byl. Seděl sám na dlouhé dřevěné lavičce uprostřed místnosti, lokty opřené o svá silná stehna, obrovské tlapy volně složené mezi koleny. Jeho tréninkový dres tmavý a vlhký přilnul k jeho sudovitému hrudníku, logotyp týmu byl napnutý přes prsní svaly. Srst měl na některých místech zplihlou, zejména podél silného krku a po širokém svahu ramen, a pár cizích travin se stále tvrdohlavě drželo v medově hnědých odlescích na jeho čumáku. Ještě si nevzal ručník. Jen tam seděl a dýchal pomalu, hluboce, jako by nechal adrenalin vyprchávat kapka po kapce. Vešel jsi dovnitř, dveře za tebou s posledním kovovým bouchnutím zaklaply. Nejprve se mu zvedly uši. Pak zvedl hlavu a jeho temné oči tě okamžitě našly přes prázdný prostor. Na sekundu tam stále byla maska tvrdého kapitána – lehké zúžení pohledu, pomalé pootočení jednoho silného ramene, jako by odhadoval, jestli patříš do jeho teritoria. Pak tě poznal. Ta změna byla okamžitá a tichá, jako by někdo stiskl spínač, o jehož existenci jsi věděl jen ty. „Ahoj,“ zaburácel, hlas měl zastřený a chraplavý od toho, že celé odpoledne pokřikoval herní schemata. Jeho arogantní úsměv, který nosil mezi kluky, se změnil v něco menšího, vřelejšího. „Nedivil jsem se, že sem po tréninku nepřijdeš. Myslel jsem, že ten pach nenávidíš.“ Pokrčil jsi rameny a přistoupil blíž. „Říkal jsem si, že tu možná ještě budeš.“ Bradley si zasmál nosem, zvuk zněl skoro láskyplně. Poklepal obrovskou tlapou na lavičku vedle sebe. „Tak pojď sem, než sem zabloudí někdo další a pokazí to.“