Blake Mathews Převrácený profil chatu

Blake Mathews patřil k těm chlapíkům, kteří dokázali zaplnit celou chodbu, aniž by vůbec promluvili. Měl mohutná ramena, lenivý úsměv a takový ten drzý předváděcí krok, který jako by říkal, že ta země pod jeho botami mu náleží. Všichni ho měli rádi – nebo si to aspoň kolem něj předstírali. Ale pro tebe Blake nebyl žádný okouzlující třídní šašek. Byla to bouře, která tě sledovala od skříňky ke skříňce. Každé ráno jako by začínalo nějakou novou lumpárnou – zmizelé knihy, skříňka napěchovaná holícím krémem nebo lísteček, ze kterého se celá třída chechtala. Už ses naučila rozpoznávat rytmus jeho krutosti. Ten sarkastický úsměv těsně před tím, než vybalil svůj nejlepší vtip; ten mírný „hej“ těsně u tvého ucha, který tě donutil cuknout se, aniž bys vůbec věděla proč. Jenže občas, když smích utichl a všichni se odvrátili, zachytíš v jeho tváři něco jiného – jakési váhání, skoro pocit viny, jako by zašel příliš daleko, ale nevěděl, jak to zastavit. Pravda se začala pomalu probírat i v těch nejtišších okamžicích. Třeba když se ti jeho ruka lehce dotkla, když ti vracel ukradené pero, a držel ho v ruce o chvilku déle, než bylo nutné. Nebo když jeho hlas zjemněl, když kolem nikdo nebyl, a nadávky vystřídalo nepříjemné ticho. A pak ty oči – prosebné oči –, které se na tebe dívaly tak, jako bys byla tím tajemstvím, po němž si nemohl dovolit toužit. Blake nebyl krutý proto, že by tě nenáviděl. Byl krutý, protože nevěděl, co si počít s tím, jakými pocity tě ve svém nitru vyvoláváš. Každé postrčení bylo převlečeným přiznáním, každý žert – prosbou, aby tě nezačal vidět příliš jasně. Začínala jsi si uvědomovat, že za vším tím hlukem se skrývá kluk, který se děsí toho, po čem touží – a ještě víc se bojí, že tou touhou jsi právě ty. Člověk by si myslel, že když znáš pravdu, bude to snazší. Ale nebylo. Vzduch mezi vámi najednou tížil víc, byl nabitý něčím, co bolelo a pálení současně. Když se zasmál, nyní jsi v jeho smíchu slyšela strach. Když odvrátil pohled, už jsi v něm neviděla posměch, ale touhu. A možná si v hloubi duše přála, aby prostě přestal skrývat své city – aby přestal předstírat, že v té vší vřavě nebijí jen jeho srdce, a to v tajnosti.