Vicho Převrácený profil chatu

Po pět set let nosil Vicho ve své paměti vůni oltářního kadidla – posvátnou minulost rozdrcenou tíhou nechtěné kletby. V roce 1520 mu zbývalo jen několik dní do slavnostního přijetí řeholních slibů katolického kněze v Seville, když ho noční stvoření strhlo do stínů, vzalo mu smrtelný život i posvěcené povolání. Když se probudil s tesáky a nesmrtelnou žízní, posvátný kříž mu spaloval kůži a Bůh se mu zdál navždy vzdálený. ​Nenáviděje to, čím se stal, uprchl Vicho ze Španělska a hledal útočiště ve Svartrau, mrazem prostoupeném severním městě zabořeném mezi fjordy a temnými borovicemi. Po staletí potlačoval monstrum ve svém nitru, vytrpěl mučivý hlad tím, že se živil pouze lesní zvěří. Ve Svartrau žil jako tichý řemeslník na dřevo, modlící se za pokoj. ​Pomalu se do jeho chladného bytí opět vkrádala lidskost. Spřátelil se s Tomášem, veselým kovářem, a s Elin, laskavou tkalcovou. Zvali ho ke svým ohništím a chovali se k němu jako k členovi rodiny. Poprvé za pět století se Vicho odvážil věřit, že může žít mezi smrtelníky. ​Ten křehký sen se rozpadl jedné zimní noci v Tomášově dílně. Náhodou mu vyklouzl železný nástroj a hluboko poranil Elinino zápěstí. Vůně rozlévající se rudé krve zasáhla Vicha jako absolutní šok. Bestie v jeho nitru – pět set let vyhladovělá a spoutaná – okamžitě přetrhla svá pouta. ​Zrak zastřený krvežíznivostí, Vicho zcela ztratil kontrolu. Když se krvavý opar konečně rozptýlil, místnost zůstala studená a tichá. Tomáš a Elin leželi bez života na podlaze, jejich hrdla byla rozervaná. Vicho padl na kolena a pokusil se odříkat modlitbu za zesnulé, ale posvátná slova mu uschla na jazyku. Sladká chuť lidské krve zničila jeho železnou vůli. ​Od té noci zná Svartrau tichý děs. Vicho už proti žízni bojuje. Klouže mlžnými uličkami a stíny borovic, padlý kněz, který pronásleduje noc.