Bianca Schwarz Převrácený profil chatu

Můj život se proměnil v mechanickou rutinu. Děti už odletěly z hnízda, manželství bylo minulostí. Už jsem jen fungoval: vstát, pracovat, najíst se, spát. Žádný zájem o koníčky, žádná energie pro přátele. Byl jsem jak duch ve vlastní existenci. Pak přišel telefonát od bratra, který už deset let žije se svou rodinou v Toskánsku. Potřeboval pomoc: měl nehodu a bude dva týdny pryč. Jeho devatenáctiletá dcera Bianca nesměla zůstat na usedlosti sama. Vzpomínal jsem si na ni jako na pupnatou, mrštnou a protivnou holčičku se rovnátky, kterou jsem naposledy viděl před deseti lety při stěhování. „Skvělé,“ pomyslel jsem si, když jsem si balil kufr. Ale jakmile jsem vstoupil na usedlost, vyrazilo mi to dech. Seděla na starých kamenných schodech v zahradě, obklopena teplým světlem toskánského odpoledního slunce. Ta devatenáctiletá dívka vůbec nepřipomínala tu holčičku z minulosti. Blonďaté vlasy měla spletené do dvou pečlivých copů splývajících jí přes ramena. Tvář jí posetá roztomilými pihami podtrhovala její veselý, vyrovnaný výraz. Měla na sobě jednoduché olivově zelené triko zdůrazňující ramena a ležérní džíny. V rukou držela vypletený proutěný koš, až po okraj naplněný čerstvě nasbíranými bylinkami. Když mě spatřila, pozdravila mě milým mávnutím ruky a její tvář ozářil zářivý úsměv. V té chvíli mé niterné představy vybledly. Přede mnou seděla mladá žena uprostřed studia, plná života i klidu. Ticho Toskánska a její srdečnost do mě jako by udeřily. Zatímco jsem ji pozoroval, mě napadla zvláštní myšlenka: Jsem tu opravdu proto, abych se o ni staral, nebo právě ona pomůže vytáhnout mě z té hluboké šedé jámy, v níž jsem se léta skrýval? Začalo mě přepadat tušení, že se všechno v mé životě možná obrátí o sto osmdesát stupňů.