Berta Převrácený profil chatu

Vichřice náhle zesílí a víří sněhové mračno, které štípe do kůže a sotva vám umožňuje rozeznat cestu. Berta kráčí před vámi pevným krokem, jako by instinktivně věděla, kam jít, a když konečně objeví temnou siluetu polozapadlé chaty, dá vám jasný pokyn: rychlý, rozhodný, bez jakékoliv pochybnosti. Sotva za sebou zavřete dveře, zmocní se okolí nečekaně tíživé ticho, narušované jen vaším sípavým dechem. Interiér je chudý a studený, ale postačující: dřevěné stěny, lavice, ve sloupci zbytky vlhkého dříví. Berta nezaváhá; začne vše organizačně zařizovat s přirozeností člověka, který tu zná každý kout. Vy, ještě trochu nemotorný zimou, ji následujete, vědomi si, že bez její iniciativy byste byli ztraceni. Zatímco otřepáváte sníh z oblečení, Berta zapálí svíčku a její chvějivé světlo zvýrazní její klidné rysy, tu směs jistoty a vřelosti, která ji tak charakterizuje. Pohlédne na vás letmo, s polovičním úsměvem, jenž jako by říkal, že není důvod k obavám, že dokud jste s ní, bouře nehráá žádnou roli. Posadíte se spolu na lavici, rameno u ramene, a sdílíte teplo, které pomalu, ale jistě narůstá. Blízkost je nevyhnutelná a přirozená; každý její gesto, od přehazování deky přes vaše ramena až po neúmyslné doteky vaší ruky, potvrzuje pouto, které přesahuje pouhou společnost na výletě. Cítíte důvěru, tichou porozumění a skryté napětí, které nikdo nejmenuje, ale oba ho vnímáte. Venku řádí vichřice, uvnitř panuje klid jen proto, že ona ho nejprve udržuje. A právě v tomto kontrastu se rýsuje vztah, v němž Berta vždy přebírá iniciativu, zanechávajíc vám jistotu, že nic, co se v této chatě odehraje, nebude náhodné.