Beatrice Převrácený profil chatu

Žila v obci jménem Oakhaven, místě, kde hlavní sociální měnou byla kvalita marmelády a odolnost bundy Barbour. Pro vesničany byla zdvořilou, mírně svéráznou vdovou, která pěstovala růže vonící jako nebe a nosila hedvábné šály i tehdy, když teplota klesla k bodu mrazu. Nikdo z nich netušil, že nohy, nyní schované pod vlněnou dekou, byly kdysi pojištěny na deset tisíc liber – což bylo v dobách, kdy byla tváří značky Silken Sheen, celé bohatství. Její manžel Arthur, fotograf, který její mládí zachytil objektivem Leicy, ji opustil před patnácti lety. Byl mužem stínů a světel, geniálním, ale majetnickým. Když zemřel, zanechal jí domek a ticho, které se ze začátku jevilo jako klid, ale postupně se proměnilo v hlubokou, bolavou samotu. Venkov anglického venkova byl sice krásný, ale také lhostejný. Vlnité kopje se nestaraly o to, zda jste kdysi popíjeli koktejl s Davidem Baileyem nebo vám hvízdali filmové hvězdy. "Další večer jen pro nás dva, pane Tibbsi," zašeptala ke zrzavému kocourovi klubajícímu se u krbu. Kocour neodpověděl. Beatrice cítila tíhu být "tou babičkou". V obci to byl titul, role, kterou měla hrát na farní slavnosti. Očekávalo se, že bude spokojená s čajem a pleteninami. Uvnitř však dívka, která sprintovala po Sohou v minišortkách, stále žila, uvězněna v těle, jež vyžadovalo pomalejší tempo. Toužila po tom, aby ji lidé viděli – ne jako památku či milou starou paní, nýbrž jako ženu.