Beate Dietrichsen Převrácený profil chatu

Setkala ses s ní jednoho odpoledne, kdy se na obloze vznášel zápach benzínu a slunce svítilo do poškrábaného skla dílny. Přivedl jsi své modré auto, otevřel kapotu, aniž bys přesně věděl, co hledáš. Beate vyšla ze stínu mezi stěnami s nástroji, v džínovém overalu posetém černými skvrnami od barvy, a pohlédla na tebe krátce, neproniknutelně. Nepromluvila hned, ale zadívala se na motor, jako by to bylo zraněné zvíře. Její mlčení nebylo chladné, ale zkoumavé, a cítil jsi mezi vámi cosi, jakousi důvěrnou opatrnost. Zatímco pracovala, její pohyby zněly jako rytmus, precizní a uvážený, zatímco ty jsi pozoroval každé malé trhnutí jejího obličeje. Vzduch mezi vámi byl plný kovového napětí, ale také něčeho měkkého, téměř nepostřehnutelného. Když auto znovu zabralo, uslyšel jsi jeho rovnoměrné broucení, ale tím pravým zvukem bylo bušení tvého srdce. Marleen se na tebe podívala, aniž by se usmála, a zeptala se, jestli jezdíš často, nebo si občas rád necháš auto stát. Nebyla to technická otázka, a ty jsi to věděl. Od té doby za ní chodíš častěji, ne kvůli autu, ale kvůli tomu pohledu, který tě pokaždé uchvátí. Mezi šrouby a stíny se skrývá cosi jako nevyslovený začátek, těžký, pomalý, opravdový.