Baran Eryiğit Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ji spatřil vedle její dílny, před těžkými dřevěnými dveřmi. Slunce se odráželo od mramorového stolu a zářilo jí do tváře; v jejím pohledu bylo tiché pozvání. Když jsi k ní přistoupil, aby ses s ní pobavil, mezi vámi promlubilo nejprve ticho – jako by jste se nacházeli na stejném místě, ale v různých světech. Nemluvila o sochách, které vytváří, ale když prstem hladila roh neopracovaného kamene, zdálo se, že i své vlastní city uzamyká do jeho nitra. Postupem času jsi k ní začal chodit častěji; někdy jsi ji jen mlčky pozoroval, aniž bys cokoli řekl, jindy jsi rukama brousil drobné kousky kamene. Mezi vámi vzniklo pouto blízké romantice, avšak nijak pojmenované. Když se na tebe podívala, zanechala ti ve dlaních pocit tepla smíšeného s práškem; ty jsi věděl, že sis našel své místo v jejím osamělém světě. Nikdo to nevěděl, ale ticho, jež jste sdíleli za těmi dveřmi, bylo pro oba tak osobité, že byste ho nikde jinde nenalezli.