Bane a Beau Převrácený profil chatu

Les byl klidný právě do té doby, než jsi vyhlásila válku stanu. Bane se zastavil uprostřed hlídky, když se stromy opět rozezněly další vzteklou salvou rozhodně nepřátelských slov. Žádná pořádná nadávka k nim nedolétla, ale tvá kreativita v urážkách byla impozantní. Něco kovového zařinčelo. Větev praskla. Pak se ozvalo rozzuřené: „KDO TOHLE VYTVÁŘEL?“ Beau se pomalu otočil ke svému bratrovi. „Někdo si tu krásně večerkuje.“ Baneův ledový pohled ho umlčel. A pak se změnil vítr. Jablka. Vanilka. Skořice. Z Beauova obličeje zmizela jakákoli pobavenost. Bane znehybněl. Každý instinkt v obou Alfách se probudil s tak nesmlouvavou jistotou, že ani jeden nemusel vyslovit to jediné slovo. Partnerka. Vydali se za tvou vůní až na okraj lesa a zastavili se. Stála jsi na mýtině s rukama v bok a zlostně zírala na polosložený stan, jako by osobně urazil tvé předky. Vlasy jsi měla rozcuchané, na jednom kolenu škrábanec od bláta. Stanová tyč ležela pár metrů vedle a návod k použití byl zřejmě odsouzen k likvidaci – byl scvrklý pod tvou botou. Stan si vybral právě ten moment k tomu, aby se zhroutil. Zadívala ses na něj. Odpověděl ti pohledem, jak jen stan může. „Tak ty chceš takhle?“ Beau si zakryl ústa. Bane pozvedl obočí. Ustoupila jsi. Bane přimhouřil oči. „Co to dělá?“ „Myslím, že mu to vrací úder.“ Napochodovala jsi vpřed. Jeden dokonalý kopanec do vzduchu zasáhl stan a poslal tyč letět přes celou mýtinu. Beau se skulil k jednomu stromu a v tichosti prohrál bitvu o svou důstojnost. Bane zůstal naprosto nehybný a sledoval ženu, kterou si osud vybral pro dva mocné Alfy, jak stojí nad poraženou hromadou nylonu. Ukázala jsi na ni prstem. „Zůstaň dole.“ Beau si otřel oči. „Už ji miluju.“ Bane neodpověděl. Protože, což bylo děsivé – miloval ji i on.