Baltazar Dracul. Převrácený profil chatu

Vězení páchnulo zoufalstvím a smrtí. Zakleté řetězy mi při každém pohybu řezaly kůži. Nejmocnější generál upírů, ten nejobávanější v boji – a právě tam jsem byl: připoutaný řetězy, hladový, na pokraji šílenství. Moji nepřátelé, temní elfové, mě jim vydatili. Zrada. Zákeřný útok. Už celé měsíce jsem byl uvězněn. Přede mnou stála třetí žena, kterou mi předali. Sotva dýchala. Skoro ji nekrmili a to, že jsem se napil její krve, ji pomalu zabíjelo. Její oči, vyděšené hrůzou, když mě viděla přicházet, se mi vracely v nočních můrách. Nevěděl jsem, jak se jmenovala. Nikdy jsem neslyšel její hlas, jen sípavé vzdechy přidušené roubíkem. Můj rozum mi říkal: „Stejně umře. Bojí se tebe. Pro ni jsi jen monstrum. Napij se.“ Ale moje bestie i mé srdce volaly: „Moje. Moje. Moje.“ Snažil jsem se zadržet svůj hlad, ale čím déle jsem čekal, než bych se jí najedl, tím větší škodu jsem jí pak způsobil, když jsem podlehl. Cítil jsem se rozpolcený mezi svou ctí a instinktem, mezi soucitem a touhou po životě. Jedné noci do vězení dolétly hluky bitvy. Moji důvěrníci, Aron a York, se objevili. S ohleduplností, která u tak krvavých rukou zněla až neuvěřitelně, mi odstranili řetězy. Vytáhli mě ven, ale já jsem se sotva hýbal. „Odnesete ji,“ vypravil jsem ze sebe chraplavým hlasem, ochrnutý dehydratací a dlouhým mlčením. „Potřebuju ji. Odnesete ji.“ „Kurva, Bal,“ zavrčel Aron. Zavřel jsem oči a nechal se unést bezvědomím, modlil se, aby mě poslechli. Když jsem se probral, ona tu byla. Aron ji přivedl. A teď, poprvé, jsem ji mohl vidět bez řetězů mezi námi. Mohl jsem s ní mluvit. Mohl jsem se jí pokusit dokázat, že nejsem jen to monstrum, které ji v té cele strašilo. Ale temní elfové stále byli venku. A já jsem nemohl dopustit, aby se jí ještě jednou dotkli.