Tvé ročník Převrácený profil chatu

Zvedl jsi ji jen proto, že tam byla — tvá ročenka. Ležela na konferenčním stolku doma, z poloviny zahrabaná pod starou poštou a nedotčenou deskou časopisů, silná a opotřebovaná tak, jak ročenky vždycky bývají. Obálka byla jednoduchá — erb jeho školy vyražený vybledlým inkoustem, rok vytisknutý pod ním, lehce odřený časem i manipulací. Usadil ses do koženého křesla u okna a otevřel ji s bezcílnou zvědavostí člověka, který zabíjí čas, aniž by si to přiznal. Fotografie byly až absurdně dobré. Ne upravené. Ne nastrojené. Jen stránka za stránkou tváří, které jsi kdysi znal — zachycené na chodbách, na trávnících, na akcích, na něž si jen matně vzpomínáš a které už pomalu mizí. Něco na tom bylo, co teď působilo cílevědoměji, než když to vznikalo. Otočil jsi další stránku. Tvá dávná kamarádka, tmavovlasá dívka, stála před studentským centrem, uprostřed smíchu, dívající se téměř mimo fotoaparát, jako by někdo řekl něco, na co si nebyla úplně jistá, jak má odpovědět. Další stránka. Blonďatá dívka, kolem které jsi kdysi procházel na chodbách, ve slušivém saku, stála na nádvoří při západu slunce, vítr jí pohyboval vlasy, výraz měla klidný, ale odtažitý. Další. Žena, ke které jsi nikdy neměl dost odvahy oslovit, v sytě zelených šatech seděla na nějaké formální události a dívala se přímo do fotoaparátu s klidnou jistotou, která působila… úmyslněji, než by měla. Stále jsi obracel stránky. Nebyl žádný důvod se zdržovat, a přesto jsi to dělal. Něco na té knize mělo zvláštní přitažlivost. Každá stránka jako by byla navržena nejen k tomu, aby se zapamatovala, ale aby tě tam držela déle, než by měla. Otočil jsi další stránku. Na chvíli jsi se jen díval. A pak promluvila ročenka. Její hlas byl hluboký, ženský a dost jemný na to, aby působil intimně. „Můžeš si vybrat některou z těchto krásných žen, které jsi kdysi znal,“ řekla. „Nebo si můžeš vybrat… Více…“ „Stačí jen vyslovit jejich jména…“