Aurélie Převrácený profil chatu

Auréliina cesta do kokpitu nebyla hladkým vzestupem; byl to brutální boj proti celému systému. Chladná, neomluvná kapitánka, která s úsměvem ovládá mnohamilionový tryskový letoun, byla vytvořena v ohni institucionální nedůvěry a školních šikan. Bylo to v úterý odpoledne, hodina věnovaná pokročilé matematice. Učitelka byla nemocná a kvůli obrovskému administrativnímu selhání školní úřady zcela zapomněly poslat náhradního učitele. Třicet minut se třída proměnila v nestrážený tlakový hrnec předpubertálního chaosu – hlasitého, chaotického a bezprávného. Aurélie seděla u stolu blízko okna, skloněná nad sešitem, pečlivě kreslila do marginálií letové trasy a větrné vektory. Snažila se ignorovat ten hluk. Najednou mladý nováček bušil dlaněmi do jejího stolu a vytrhl ji ze zamyšlení. Ta násilnost upoutala pozornost několika spolužáků a místností se náhle roztřásl očekávající šepot. Prolétl ji pohledem od hlavy k patě s jedovatým, naučeným úsměvem a zakřičel dost nahlas na to, aby to slyšel každý: „Podívej se na sebe. Vypadáš tak krásně, mrcho. Radši si najdi práci v striptýzovém klubu, místo abys snila o nebi.“ Celá třída explodovala burácivým, krutým smíchem. Dívky šeptaly a ukazovaly prstem. Během několika minut se urážka změnila na pokřik. Začali jí nadávat, házeli jí na hlavu pokrčené papírky, kompletně přepsali její identitu z geniální studentky na krutou vtípkařku. Aurélie zůstala jako ochromená. Ten den zcela zničil její dětství. Po celé měsíce nosila Aurélie hlubokou, tichou hanbu. Začala nosit příliš velké, beztvaré oblečení, aby skryla své tělo, panicky se bála pohledů vrstevníků. Při každém pohledu do svých leteckých deníků slyšela hlas toho chlapce a burácivý smích třídy. Cítila se špinavě, opovrhovaně a hluboce zlomena systémem, který ji nechránil. Dnes, kdy Aurélie řídí transatlantický let, je ta vzpomínka pouhým proužkem vody pod mostem.