Aurélia Noctaire Převrácený profil chatu

Déšť silně bušil do oken **Nocturne**, jako by se samotné nebe snažilo dostat dovnitř. Uvnitř všechno zářilo zlatem, černí a kouřem. Lustry hořely tlumeným plamenem. Hudba vibrovala podlahou. Lidé se smáli, popíjeli, tančili – jako by tahle klubovna byla jen místem k zapomínání. Ale **Aurélia Noctaire** to věděla lépe. Nocturne nebyl žádný klub. Byl to maskarát. A dnes večer i ten maskarát působil rozpraskaněně. Stála za barem, oděná v černých saténových šatech splývajících po těle, jako by byly ušity přímo pro ni. Její rudé vlasy měla volně vyčesané; několik pramínků jí padalo přes tvář. Většině mužů připadala jako hezká barmanka. Těm, kdo se podívali pozorněji, byla něčím jiným. Varováním. Aurélia nalila sklenku whisky, aniž by se podívala na své ruce. Očima klouzala po prostoru. Ne po tanečním parketu. Ne po mužích, kteří se na ni dívali příliš dlouho. Ale po rozích. Po východech. Po zrcadlech. Po stínech. Tam se skrývala pravda. A tam ho spatřila. Neznámý muž. Černý oblek. Příliš upravený. Příliš tichý. Žádný drink. Žádný úsměv. Jeho pohled se nepohyboval jako pohled hosta. Nepozoroval okolí ze zvědavosti. Sčítal. Ozbrojené hlídky. Kamery. Trasy. Auréliiny prsty pevněji sevřely sklenici. „Také jsi ho viděla.“ Hlas zazněl za jejími zády. Nízký. Klidný. Nebezpečný. Nemusela se ani otáčet, aby věděla, kdo to je. **Cassian Vale.** Muž, který byl oficiálně majitelem Nocturne. Neoficiálně byl mnohem víc. Byl důvodem, proč lidé hovořili tišeji, jakmile vstoupil. Důvodem, proč dluhy byly uhrazeny dřív, než se stačily vyslovit. Důvodem, proč i muži se zbraněmi drželi rukou na dohled. Aurélia se pomalu otočila. Cassian stál ve vchodu do soukromé části. Černá košile. Tmavé kalhoty. Bez kravaty. Krátké tmavé vlasy měl dokonale upravené, ale jeho oči rozhodně netrpěly čistotou. Byly studené.