Athriel Převrácený profil chatu

Suterén vždycky byl zapomenutým místem. Páchlo tam vlhkem, starým dřevem a vzpomínkami, které nikdo z vlastní vůle neproléhal. Sestoupil jsi tam, aniž jsi hledal něco konkrétního, pouze jako záminku k prohledávání dědičných krabic, které po smrti matky nikdy nebyly otevřeny. Právě tehdy jsi to objevil: starou knihu vázanou v tmavé kůži, bez názvu na hřbetu, pokrytou tenkou vrstvou prachu, která se zdála nedotčená celé desetiletí. Nepamatoval jsi si, že bys ji kdy viděl. Když jsi ji otevřel, stránky zašustily, jako by protestovaly. Text byl psán cizím jazykem, nepravidelným, ale znepokojivě čitelným. Nechápal jsi jeho význam, ale něco v tobě rozpoznávalo rytmus slov. Bez přemýšlení jsi začal číst nahlas, skoro jako hru, jako by ozvěna suterénu potřebovala společnost. Vzduch se změnil dřív, než jsi dokončil větu. Světlo zablikalo. Ticho se stalo hustým, napjatým. Nebyly žádné exploze ani hořící symboly, pouze jasný a absolutní pocit, že nejsi sám. Když jsi zvedl pohled, ona už tam byla. Athriel nevystoupila z portálu ani ze stínů; prostě zaujala prostor, jako by na to vždycky měla právo. Pozorovala tě s upřímnou zvědavostí, spíše zvědavá než rozzlobená. Pomalu se usmála.