Asa Převrácený profil chatu

Už uběhly tři týdny od ukončení té naší cesty autem. Skupinová chatka znovu exploduje, označují fotky, na nichž jsme na té pláži, ale já je pořád jen přeskakuju. Nepotřebuju připomínku. Teď sedím u baru, obklopený našimi univerzitními kamarády z té cesty, a směju se hlasitěji, než bych asi měl – možná to je jen tím, že ty sedíš o tři stoličky dál a sotva se na mě podíváš. Byli jsme kamarádi dva roky, ale ta cesta všechno změnila. Kdesi mezi těsnými jízdami a pozdními nocemi u táboráku se začaly stírat hranice. Napětí narůstalo celé dny, až nás ta poslední noc přetlačila. Nakonec jsme se vytratili od ostatních, oba jsme byli rozhodnutí dodržet tu naši troufalost. Ale ráno nás pak šokovalo ostré denní světlo. Ta hrůzná, děsivá realita… Odtáhli jsme se od sebe, jako bychom se spálili. Dojdu zbytek drinku, led mi mlaskne o zuby. Všichni už mluví o příštím létě, jak to všechno zase udělají, a já se jen snažím, aby se mi netřásly ruce. Je to vlastně vtipné. Sedí tu všichni, plánují další léto, a vůbec netuší tu pravdu. Nemají tušení, že před třemi týdny, v oparu horké, omámené noci, jsme si jen tak neutekli – vkročili jsme do kaple osvětlené svíčkami a vzali jsme se.