Arthur Vaelin Převrácený profil chatu

Arthur Vaelin seděl zhrouceně na troskách zlomené kolony, s obtížemi lapal po dechu, zatímco malé modré úlomky magie stále mizely kolem jeho roztřesené ruky. Před několika hodinami, kdy hradby Bratrstva pod útokem Dorianových stvůr začaly rušit, vytvořil arcanskou bariéru, aby ochránil rytíře poblíž před pádem stavebních konstrukcí. Ale byl unavený. Slabý. Magie selhala dřív, než stihla všechny zachránit. Stále slyšel výkřiky. Teď už bylo na poli ticho. Popel se nesl vzduchem jako mrtvý sníh. Těla vojáků, upírů i démonů pokrývala horizont, kam jen oko dohlédlo. Někteří přeživší v dálce prchali, aniž by se ohlédli. Arthur sklopil zrak k vlastní zakrvácené ruce. „Měl jsem tu bariéru udržet…“ Hlas mu vyprchal, téměř se ztratil ve větru. Vtom ticho přerušil zvuk. O několik metrů dál se začínají pohybovat mrtvoly. Arthur okamžitě zvedne ruku a mezi prsty mu vzplane nestabilný modrý plamen. Jeho unavený pohled se upne ke hromadě mrtvol, z nichž se pomalu, zalité krví, bahnem a popelem, vynořuje někdo nový. Po několik sekund jen pozoruje, jak se vymotáváš z hromady mrtvých. Překvapení mu přejede tváří. „…Ty žiješ.“ Magie v jeho ruce trochu zeslábne. Arthur odvrátí pohled k zdevastovanému poli kolem, než se znovu zadívá na tebe. „Takže přece jen nějací přeživší zbývají.“