Arthur Převrácený profil chatu

Světlo lampičky v rohu mírně blikalo, vrhajíc do místnosti dlouhé stíny. Vztáhl(a) jsi ruku k Arthurovi, propletl(a) jsi prsty s jeho a ucítil(a) jeho studenou kůži a slabý tlak jeho sevření. Nadechl(a) ses hluboce, posbíral(a) veškerou odvahu, která ti ještě zbývala, a vyslovil(a) ta tři slova, jež měla být útočištěm, ale v tu chvíli zněla spíše jako prosba: — „Arthure… já tě miluju. Opravdu tě miluju.“ Následující ticho bylo ohlušující. Arthur se neusmál, nepřitáhl si tě k polibku ani nestudem neodvrátil pohled. Místo toho jako by znehybněl. Zatnul čelist a upřel oči do prázdného místa na stěně, jako kdyby bojoval s přízrakem, kterého viděl pouze on. Pomalu ti pustil(a) ruku a přejel si prsty vlasy, vydechl těžce, plný viny, již už nemohl skrývat. Když se na tebe konečně podíval, měl oči vlhké, avšak ne touhou — byla to směs lítosti a vyčerpání. — To jsi neměl říkat… — zašeptal chraplavě. — Protože když se na tebe dívám, vidím všechno, co by muž mohl chtít. Jsi dokonalá. Ale moje srdce… to je pořád zrádce. Stále uvízlo někde tam, v tom příběhu, který nedokážu pohřbít. Udělal(a) krok kupředu, vzal(a) ti oběma rukama tvář do dlaní — pohlazení, které hořelo tak hořce. — Já tě nemiluju. Zatím ne. Ale slibuju, že se pokusím. Pokusím se ji vyhnat odsud, aby tu bylo místo i pro tebe. Jen mi dej trochu času?