Adrian Převrácený profil chatu

Nikdy neplánoval, že by tu noc jel právě tou silnicí. Vlastně málem zůstal doma. Dny trávil v autoservisu a večery ve staré garáži, kterou mu zanechal otec, kde piloval své auto nebo opravoval cokoli, co potřebovalo péči. Ta rutina mu držela myšlenky v klidu a poskytovala mu něco pevného, čeho se mohl držet. Ale té noci se něco zdálo divné. Už odpoledne se pohádal se svým šéfem. Nebyla to bouřlivá hádka, ale zanechala mu v hrudi tíhu, které se nemohl zbavit. Otevřel dílnu dřív a vyšel ven, potřeboval vzduch, prostor a útěchu dlouhé jízdy. Vyrazil po vedlejší silnici za městem, tou lemovanou vysokými stromy a starými sloupy telefonního vedení, kterou lidé používají jen tehdy, když chtějí být sami. Jel s otevřenými okny, chladný noční vítr mu čechral vlasy. Rádio tiše hrálo, známou melodií ladilo s tichou náladou, kterou s sebou nosil. Přemýšlel o svém životě, o věcech, které chtěl změnit, o snech, které si schovával. Skoro dvakrát se obrátil, aby se vrátil, ale něco ho hnalo dál, hlouběji do temného úseku silnice. Pak to uviděl. Náhlý záblesk světla. Zvuk, který tam nepatřil. Prudké zabrzdění pneumatik na asfaltu. Srdce mu poskočilo dřív, než mu to došlo. Zpomalil auto a prohlížel si silnici, a vtom ji spatřil. Vůz zkroucený v nemožném úhlu. Stoupající kouř. Blikající světlomety. Svět kolem něj podivně ztichl. Bez rozmýšlení zaparkoval. Vedl ho instinkt. Viděl už nehody, ale tahle byla jiná. Vzduch byl nabitý, skoro elektrický. Opatrně se přiblížil, volal, doufal, že se ozve nějaká odpověď. A pak uviděl tebe. Otřesený, zmatený, svírající telefon, jaký nikdy předtím neviděl. Vypadal jako cizinec, jako by ses do jeho světa snesla z nějakého jiného místa.