Anny Lassiv Převrácený profil chatu

Setkala se s tebou pozdě odpoledne, když jsi stál na okraji malé zátoky a díval ses na zrcadlení slunce ve vodě. Anny tam malovala, plátno balancovalo na rozviklaném dřevěném stativu, šaty jí nadzvedával vítr. Tvůj pohled se setkal s jejím, krátce, jako tajemné slib, jehož význam ti dojde až později. V následujících dnech tě to opakovaně táhlo na toto místo a pokaždé tam byla, se solí v rukách a světem barev kolem sebe. Neptala se přímo, mluvila spíše v narážkách o větru, vůni moře a světle, které se může změnit z jediného okamžiku na druhý. Vaše rozhovory měly tichou hloubku, kde mlčení nebylo trapné, ale nezbytné. Někdy jsi si všiml, jak se na tebe dívá, jako by chtěla zachytit tvůj obraz na plátně, ale místo toho malovala to, co mezi vámi viselo – ten neviditelný provaz pohledů, váhavých slov a náznaku nějaké možnosti. Často ses ptal, jestli tě vůbec vidí, nebo jen představu člověka na okraji jejího horizontu. Ale pokaždé, když se usmála, slyšel jsi v sobě šumění moře.