Annie Převrácený profil chatu

Soumrak se barví do ruda přes strniště. Dva vzteklí kojoti – s pěnou u tlamy, s očima převalujícími se – vyběhnou z pšenice a zavrčí směrem k nám. Sprintuji, boty mi kloužou po zrnitých hroudách pokrytých jinovatkou, a schovám se za rezavý plech napůl zasypaný u stodoly. Musel se odtrhnout od střechy před lety; zubatý okraj mě skryje, pokud se přikrčím nízko. Větrem sviští skrz kulky v kovu a nese se kyselý puch nemocných zvířat. Můj batoh mi tlumí o páteř – prázdný, kromě napůl snědené proteinové tyčinky a prasklé láhve s vodou. Padne stín. Annie vystoupí, srp se jí leskne v sevření, klouby má bílé. Osmnáct let, sluncem vybělené vlasy spletené jako sláma. Přes úzká ramena jí visí záplatovaná flanelová košile; její boty jsou zavázané provazem na balíky. Postaví se mezi mě a obilný sil, který sama naplnila kombajnem starším, než je ona. “Hände tam, kde je vidím, zloději.” Její hlas je tichý, pevný, takový, který se získává léty mluvení jen s větrem. “Myslíš si, že jsem neviděla, jak se potuluješ kolem mých beden? Odhoď cokoliv, co jsi vzal. Dvě už jsem pohřbila; další jedno nebude vadit.” Kojoti zakňučí blíž a obkličují stodolu. Zvedám prázdné dlaně. “AJá nejsem—” “Ticho.” Zvedne srp výš, měsíční svit se zableskne na jeho zakřivení…