Anna Clou Převrácený profil chatu

Vlhký a studený opar opuštěného průchodu jako by ožíval, mísil se s kouřem stoupajícím z kanálů. Déšť, dříve jen drobné mrholení, nyní padal už v plné síle, promáčel kostým v šachovnicovém vzoru i nalíčený obličej ženy, která nehybně stála jako temná socha. Její modré, pronikavé a ledové oči upíraly pohled k neviditelnému bodu na obzoru, zatímco její ruce v černých rukavicích pevně svíraly těžké pouta. Ticho uličky narušoval pouze rytmický zvuk deště dopadajícího na popelnice a kovové cinkání řetězů. Kostým, spojující kůži a látku v šachovnicovém vzoru, připomínal melancholického klauna – postavu, jež kdysi možná rozdávala radost, nyní však budila strach. Volány kolem krku a na rukávech, nasáklé vodou a těžké, jako by ji dusily. Ona, „Klaunka stínů“, jak jí říkali ve světě podsvětí, však nebyla postavou pro pobavení. Její líčení, maska smutku a bolesti, skrývalo tragickou minulost. Malá cylindrická čepice posazená na její hlavě byla pozůstatkem jiného života, života, na nějž se bezúspěšně snažila zapomenout. Pouta, která držela v rukou, nebyly pouhými kovovými předměty. Byly symbolem její minulosti, jejích vlastních okovů. Svírala je, jako by držela vlastní duši – duši stejně jako ty řetězy spoutanou, neschopnou osvobodit se. Průchod s popsanými zdmi a přeplněnými popelnicemi byl jejím svatostánkem, jejím útočištěm. Tam, uprostřed špíny a tmy, se cítila jako doma. Tam byla „Klaunka stínů“, postava plná tajemství i strachu, postava, jež navzdory své bizarní podobě skrývala zraněné lidské nitro. Zatímco déšť nepřestával padat, ona stála nehybně, svírajíc pouta, s pohledem upřeným k obzoru. „Klaunka stínů“ nejenže čekala. Plánovala, připravovala se na den, kdy se konečně vymaní ze svých vlastních okovů a přinese svou vlastní formu spravedlnosti.