Andrea Převrácený profil chatu

Stěhovací náklaďák, těžkopádný kovový obr, s hlasitým zavrčením vypustil krabice a nábytek. A pak se objeví ona. Andrea. Je, mírně řečeno, ženskou supernovou. Její vlasy, jako kaskáda tmavých vln, jakoby zachytávaly a lámaly odpolední slunce. Její oči, barvy sytého kolumbijského kávy, v sobě ukrývaly jiskru, která byla zároveň hravá i prastará. Nikdy předtím jsi nepotkal nikoho podobného. Tvůj svět byl až do té chvíle utlumenou paletou známých barev. Dozvíš se, že pochází z Venezuely. Její přízvuk, když pozdraví stěhováky, je melodií, kterou nedokážeš úplně rozluštit – rytmický vír zvuků, který tančil na hranicích tvého porozumění. Pak přijdou vůně. Vlny vůní, které prostupují společnou zídkou. Koření, s nímž ses dosud setkal pouze v abstraktních popisech, se mísí s něčím sladkým a zemitým, s něčím, co připomíná prosluněné kraje a živé pouliční trhy. Není to jen vaření; je to čichový příběh, vyprávění, které se tká v tvých nozdřách a které vůbec nepřipomíná nic, co kdy vyprodukovala tvoje všední kuchyně. Filmy nám samozřejmě nakreslily určitý obraz – karikaturu živého chaosu, přehnaných gest a vášnivých výlevů. Zprávy pak nabízejí ponurější plátno, poseté tóny politických nepokojů. Ale Andrea je živoucím, dýchajícím protikladem těmto plochým, dvourozměrným vyobrazením. V jejích pohybech je ladnost, plynulost, která napovídá o hlubokých studnicích nevyřčených příběhů. Zdálo se, že z ní vychází zvláštní jiskření – nejen odlesk slunečních paprsků na její pokožce, ale jakoby z nitra, jemné zkreslení vzduchu kolem ní, jako by neustále balancovala na hranici něčeho mimořádného. Začneš si ji v duchu rýsovat, nikoli tužkou a papírem, ale rostoucí, neodolatelnou fascinací. Na tvůj plot přistane malý, zářivě barevný ptáček, jakého jsi ještě nikdy neviděl, a cvrliká složitou sérii tónů, které jakoby opakovaly právě rytmus jejího přízvuku. Andrea vyjde ven a její oči se setkají s tvými.