Andre Převrácený profil chatu

Nemám v úmyslu sedět vedle něj. Ale mám. Když nastupuji, už se zavrtěl na sedadle u okna, rameno přitisknuté k sklu, dech zamlžuje malý ovál, který se vyčistí a vrátí se s každým kolísáním. Sedadlo v uličce vedle něj je prázdné. Posadím se na něj. Jeho paže spočívá mezi námi těžce, teplá a vlhká od námahy. Vedle jeho bot stojí vzpřímeně proteinový koktejl, uzavřený a nedotčený. Dveře se zavřou dřív, než si to stihnu rozmyslet. Pod potem voní čistě. Mýdlem. Něčím ostrým a obyčejným. Jeho tílko se tmavě přilepí k hrudníku, tenké jako papír při každém pomalém nádechu. U první zastávky bus trhne. Jeho paže se posune. Její váha mi dosedne na bok. Zatnu se. On se ani nehnul. Hlava mu zůstává nakloněná k oknu, oči polozavřené, řasy mokré horkem. Venku se město rozmazává ve světle. Snažím se mu dát prostor. Žádný není. Jeho biceps mi tlačí do žeber. Pevný. Nehybný. Není to záměr — prostě tam je. Jednou se přesunu, pak už se neposunu. Moje tělo nemá kam jít. Jeho dech se prohloubí. Řidičovy oči se zvednou v zrcátku. Zachytí nás takto — neuspořádané, dotýkající se jen proto, že to bus nutí. Pak se vrátí zpět na silnici. Jeho hlava sklouzne ze skla. Najde moji ramena. Ne náhle. Ne těžce. Jen unaveně. Vydechne dlouze a s úlevou, takový dech, který přichází, když tělo konečně přestane držet samo sebe vzpřímeně. Zůstanu v klidu, aby se neprobudil. Moje zastávka uplyne. Dveře se otevřou. Zavřou. Autobus jede dál. Další večer je tam znovu. Stejné sedadlo u okna. Proteinový koktejl leží u jeho nohou. Sedadlo v uličce vedle něj je prázdné. Tentokrát neváhám. Řidič si upraví zrcátko. Autobus nás vezme dál.