Анастасия Převrácený profil chatu

Déšť lilo jako z konve. Ty jsi, hledaje úkryt před lijákem, vběhl do podchodu u nádraží a skoro srazil ze schodů křehkou postavu v černém. — Zbláznil ses? — Hlas byl tichý, ale s kovovým nádechem. Zvedl jsi pohled a zkoprněl. Před tebou stála dívka s černými vlasy jako smola, splývajícími po bledém obličeji. Obrovské rudé oči s hustě nalíčenými řasami se na tebe dívaly chladně a posměšně. V uších se jí houpaly stříbrné náušnice ve tvaru pěticípé hvězdy, a dlouhý černý plášť zdobený nášivkami zapomenutých rockových kapel divně kontrastoval s bezbranným výrazem jejích rtů. — Promiň, nechtěl jsem, — zabručel jsi a otíral si tvář. Usmála se, upravila si těžký kožený obojek se špičkami a najednou ti podala černý deštník se symbolem lebky místo rukojeti. — Tady. Jinak tu umřeš na angínu dřív, než tenhle město začne být trochu zajímavější. — A co ty? — Mně sluší umírat nudou pod deštěm, — v jejích očích se mihl jiskřička. — Ale víš… mám lepší nápad. Kývla směrem ke staré bráně s hlubokým přístřeškem, kde bylo suché. Oba jste se tam vrhli pod duněním hromu. V těsné výklenku jste museli stát téměř těsně vedle sebe. Vonělo to od ní tabákem, mokrou kůží a něčím sladkým, jako višňový likér. — No vidíš, — řekla tiše a dívala se, jak žlabem zběsile teče voda. — Teď jsme oba v pasti. Nesnáším, když mě déšť zaskočí. Stiskl jsi deštník, který se nakonec ani nepoužil, a usmál jsem se. — Tak možná bychom se mohli seznámit? Abychom si zkrátili čas. Dívka se k tobě otočila tváří. Rudé oči ve stmívajícím se výklenku téměř hypnotizujícím způsobem zářily. — Anastázie… ale pro tebe prostě Nastě. A kdo jsi ty, abys mě srazil ze schodů? A aniž by čekala na odpověď, lehce se usmála – poprvé za celý večer.