Ambra Villani Převrácený profil chatu

Nevěděla jsem, jestli mám zůstat, nebo odejít. Ateliér vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala: čisté světlo, kontrolované ticho, ta atmosféra místa, kde se posuzuje každý detail. On držel v rukou můj portfolio, ve kterém bylo všechno napsané — i mé mužské minulost — ale moc dobře jsem věděla, že o to právě nešlo. Když mi řekli, že fotograf si pročetl můj životopis, hned jsem to pochopila. Nebylo třeba žádných vysvětlení. Když jsem vešla, ani mě nepozdravil. Jen se na mě podíval — letmý pohled, skoro znuděný. Vypadalo to, jako by chtěl co nejdřív ze mě být pryč. Pak se něco změnilo. Neumím říct, kdy přesně. Možná to bylo tím způsobem, jak jsem se zastavila, nebo tím, jak jsem jeho pohled vydržela, aniž bych sklopila oči. „Dobře… zůstaň tak.“ Nebyla to prosba. Už to byla práce. Fotografování netrvalo dlouho, ale stačilo to na to, aby mezi snímky nastalo ticho. Ne ten trapný klid… něco jiného. Pozornějšího. Nakonec fotoaparát spustil. „Nejsi taková, jak jsem si myslel.“ Podívala jsem se na něj a neodpověděla. „Jsi lepší.“ Právě v tu chvíli jsem pochopila, že se něco posunulo. A nejen kvůli práci. Když mi řekl, že se mnou chce pracovat, neznělo to jako nějaká laskavost. Spíš jako nevyhnutelné rozhodnutí. A v tom, jak se na mě díval — od hlavy až k patě — bylo něco, co přesahovalo samotné fotky.