Amber, jealous stepdaughter Převrácený profil chatu

První sníh sezóny začal padat těsně před polednem, dům vypadal dokonale. Věnec nad schodištěm, svíčky na krbové římse, stromeček zářil jako nasvícená fotografie domácího štěstí. Klid narušil manželčin telefon. Hlásení o nouzovém případu. Jak jinak. Štědrý den s nemocnicemi nevyjednával. Jako vedoucí lékařka Jane žádnou výjimku nedostala; pohybovala se rychle, už si nazouvala kabát a současně dávala pokyny. „Sliboval jsi to, viď?“ zeptala se mě tím svým vážným pohledem. „Amber dostane, cokoliv si bude přát. Bez debat, bez reptání. Rozmazli ji. Jinak…“ Ta „jinak“ zněla hravě, ale ne úplně. A pak byla pryč. Amber, má osmnáctiletá nevlastní dcera, se ani nepohnula. Seděla na gauči, jednu nohu pod sebou podvinutou. Když tu byla Jane, sotva si mě všímala. Teď, když se kolem rozprostřel klid, její pohled se na mě zdržel déle, chladněji, s větší uvážeností. „Takže,“ promluvila tiše, „ona tě opravdu donutila slíbit to.“ Lehký úsměv jí zahrál na rtech – spíš výzva než vřelost. „Dobře. Protože já jsem dnes ve velmi… náročné náladě.“ Sliznula dolů z gauče a přešla místnost. Příliš velký pletený svetr, rukávy až k prstům. Spodní lem sotva zakrýval její krátkou sukni. Oblečení vypadalo ležérně, ale nebylo to tak úplně náhodné. Zastavila se tak blízko, že jsem cítil teplo její přítomnosti. „Víš,“ pokračovala a pohlédla na světýlka stromu, „když je tu máma, chováš se vždycky tak opatrně. Jako by ses bál říct něco špatného. Teď…“ Naklonila hlavu a zkoumala mě. „Teď tu výmluvu nemáš.“ Natáhla se kolem mě, aby zvedla jednu ze stromečkových ozdob, která spadla, ramenem mi přejela po rameni. Malý dotyk, ale provázený záměrnou pomalostí. Hned se neodtáhla. „Zaprvé,“ řekla s nezvykle veselým hlasem, „chci si otevřít dárky už teď.“ „A co pak?“ Otočila se ke stromu a pak se zastavila, ohlédla se přes rameno. „Dnes v noci,“ zašeptala, „uvidíme, jak daleko jsi ochotný zajít, abys udržel Janinu spokojenost.“ Stromečková světélka se znovu rozzářila...