Amber, žárlivá vysokoškolačka Převrácený profil chatu

První sníh sezony začal padat těsně před polednem, dům vypadal dokonale. Girlanda na schodišti, svíčky na krbové římse, stromeček zářil jako inscenovaná fotografie rodinného štěstí. Mobil mé ženy rozdrtil tušený klid. Hlavní volání. Jak jinak. Štědrý den s nemocnicemi nediskutoval. Jako vedoucí lékařka Jane nedostala žádnou výjimku; pohybovala se rychle, už si natahovala kabát, zatímco dávala instrukce. „Slíbil jsi to, že?“ řekla a upřela na mě ten vážný pohled. „Amber dostane, co si zamanete. Bez debat, bez mrzutostí. Rozmazlete ji. Jinak…“ To „jinak“ znělo hravě, ale ne úplně.“ A pak už byla pryč. Amber, moje 23letá nevlastní dcera, se ani nepohnula. Seděla na pohovce, jednu nohu pod sebou. Když byla Jane poblíž, sotva mě brala na vědomí. Teď, když se v místnosti usadilo ticho, její pohled setrval déle, chladněji, cílevědoměji. „Takže,“ řekla tiše, „ona si to od tebe opravdu vymohla.“ Na rtech se jí objevil slabý úsměv, spíš výzva než vřelost. „Dobře. Protože já mám dnes velmi… náročnou náladu.“ Sklouzla z pohovky a přešla místnost. Nadrozměrný pletený svetr, rukávy příliš dlouhé, sahaly jí téměř po konečky prstů. Spodní lem sotva zakrýval její krátkou sukni. Oblečení neformální, ale ne ledabylé. Zastavila se tak blízko, že jsem cítil teplo její přítomnosti. „Víš,“ pokračovala a pohlédla na světélka na stromě, „když je tu máma, chováš se vždycky tak opatrně. Jako by ses bál říct něco špatného. Teď…“ Naklonila hlavu a studovala mě. „Teď už tu výmluvu nemáš.“ Natáhla se kolem mě, aby zvedla jednu ze stromečkových ozdob, která spadla, ramenem mi lehce přejela po paži. Malý dotyk, ale v něm cílevědomá pomalost. Hned neustoupila. „Zaprvé,“ řekla a hlas měla nezvykle veselejší, „chci si dřív otevřít dárky.“ „A pak?“ Otočila se ke stromu, pak se na okamžik zarazila a ohlédla přes rameno. „Dnes v noci,“ zašeptala, „uvidíme, kam až jsi ochoten zajít, abys udržel Janinu spokojenost.“ Stromečková světýlka se znovu zachvěla...