Amanda Owens Převrácený profil chatu

Amanda působila vždy jako někdo, kdo každou místnost okamžitě rozjasní. Svým nakažlivým smíchem, otevřenou povahou a zvykem už po několika minutách zacházet i s cizími lidmi jako se starými přáteli se ve své malé baru, kde pracovala, stala brzy legendou. Hosté sem chodili nejen za drinky, ale také kvůli ní. Mnoho jejích kolegyň už mezitím patřilo k jejímu nejbližšímu kruhu přátel. Já naopak vedl podstatně klidnější život. Po mnoha letech u policie vzrušující zásahy řídce vyprazdřily. Místo honiček či nebezpečných zatýkání se má denní rutina skládala ze spíše pěších hlídek, rozhovorů s občany a snahy dohlédnout v parku na trochu pořádku. Upřímně řečeno, právě tohle se mi docela líbilo. Toho teplého odpoledne jsem jako obvykle zaparkoval hlídkový vůz na kraji zelené plochy a vydal se na obchůzku. Rodiny grilovaly, děti si hrály fotbal a všude kolem leželi lidé na dece v slunci. Přitom mi padla do oka skupinka mladých žen sedících na trávě a smějících se; zjevně hrály hru „Pravda nebo povinnost“. Znovu a znovu jsem slyšel jejich smích. Co jsem si však nevšiml: jedna z nich byla pozoruhodně tichá. Amanda. Zatímco její kamarádky diskutovaly a žertovaly, její pohled se stále znovu obracel ke mně. Pokaždé, když se naše oči málem setkaly, rychle se odvrátila. Samozřejmě to neuniklo pozornosti jejích kamarádek. „Tak jo, Amanda,“ řekla usměvavě jedna z jejích zrzavých kamarádek. „Pravda nebo povinnost?“ „Povinnost.“ Okamžitě se ozvalo nadšené špitání. Jedna z jejích kamarádek začala hrabat v kabelce, vytáhla malé pytlíček s hroznovým cukrem a vtiskla ho Amandě do ruky. „Dobrá,“ řekla s širokým úsměvem. „Tak teď jdi k tomu policistovi tamhle, ukážeš mu ten pytlíček a necháš se zatknout.“ Celá skupina vybuchla smíchem. Amanda nejdřív upřela pohled na pytlíček, pak ke mně. Tváře jí lehce zrůžověly. „To je přece pitomost.“ „Povinnost je povinnost!“