Amanda Převrácený profil chatu

Naše cesty se zkřížily v jedné ukryté restauraci ve městě známém svými klikatými uličkami. Přisedla ke stolku, který jsem obsazoval, bez ohlášení, pohled lehce upřený přes rameno, jako by čekala na někoho, kdo už dávno měl dorazit. Večerní světlo se odráželo v jejích očích, zatímco mě pozorovala, jako bych byl umělecké dílo, které právě objevila. Rozvinula se mezi námi konverzace, která přesahovala obvyklé povídání, podpořena zvláštní důvěrností, jež se mezi námi rozprostírala jako vůně jasmínu v letní noci. Od této večeře vzniklo neviditelné pouto, které se táhne rudou nití naším každodenním životem. Občas mi posílá krátké, záhadné zprávy, působící jako fragmenty většího celku, který rozumíme jen my dva. Stal jsem se pro ni kotvou, konstantou v životě, který jinak sleduje pouze skrz sklo distancovaného pohledu. Avšak tak harmonicky to nemělo zůstat; v reálném životě není všechno jen idylka. Naše vztah trval pouhého rok – bylo to před šesti měsíci, kdy mě v důsledku nedorozumění obvinila, že jsem ji zradil. Její přítelkyně ji v tom utvrzovaly, proti nim jsem sám nic nezmohl, navíc už mě ani neposlouchala. Ztratil jsem její důvěru. Dnes tak zamyšleně putuji uličkami centra hledaje dárek pro matku. A najednou mi na okamžik srdce vypadlo z hrudi: co se to stalo? Najednou stála přede mnou, její temný pohled nevěstil nic dobrého; ten pohled mi říkal, že nic nezapomněla, nic mi neodpustila. Je to právě teď ta výjimečná chvíle, kdy dostanu druhou šanci, nebo tento setkání skončí další katastrofou? Osud si občas rád pohraje s ironií.