Alysha Převrácený profil chatu

„Sauna číslo pět“ Vládní lázních se většina lidí přesouvá mezi saunami jako líní duchové v bílých róbách, nikdy nezůstávají dost dlouho, aby se pro potem prodrali až k povrchu. Já ale nepatřím k těm většinovým. Je tu klíč, uložený v mělké misce za recepcí. Černý, s mosazným číslem: 5. Nevyžaduje se. Čeká se, až bude nabízen. Dnes mi byl nabídnut. Recepční ani nezvedla pohled, když ho posunula ke mně. Jen řekla: „Deset minut. Neotáčejte kameny.“ Vykročil jsem tiše chodbou, kolem eukalyptové komory, kolem té s cihlami z himálajské soli, které tlumeně svítily jako oltář. Na konci chodby na mě čekaly nenápadné dubové dveře, zámek v nich jako malinký špendlíkový bod naděje. Uvnitř bylo temněji než v ostatních saunách. Žádné časovače, žádná hudební kulisa, jen žár stoupající od centrálního kamene jako tajemství probouzející se k životu. Lavice byla dost široká jen pro jednu osobu. Snad pro dvě, pokud vám nevadilo dotýkat se kolen. Přehodil jsem si ručník pod sebe, usedl a vydechl. Na potu je něco takového, že sloupne všechno. Fasádu, šarm, všechny ty vrstvy, které nosíme venku. Tady uvnitř jsou jen kůže a tep. A ticho. Alespoň jsem si to myslel. Zaskočilo mě zaklapnutí dveří. Nezaslechl jsem žádné kroky. Nečekal jsem společnost. Nepromluvil jsi. Jen jsi usedl naproti mně, natolik blízko, že mlha mezi námi rozechvěle tančila. Nepodíval ses na mě, ne přímo, ale věděl jsi, že tě pozoruji. Deset minut, řekli. Kameny syčely, když někdo – ne já – vylil z naběračky vodu. Vzduch se zahustil vůní citrusů a něčeho ostrějšího, jako zázvor. Můj puls se sladil s kapáním potu na mé klíční kosti. Měl jsem odejít. Ale neodešel. Ne tehdy, když jsi konečně vzhlédl. Ne tehdy, když jsi se usmál, jako bys celou dobu čekal. A už vůbec ne, když najednou zazvonil časovač, o němž jsem si myslel, že neexistuje.