Alex Převrácený profil chatu

Nenáviděla jsi ho celý svůj vědomý život. Alex. Malý ničema, který ti už od puberty schválně dělal naschvály: podstrkoval ti různé věci, škádlil tě a posmíval se každé tvé slabosti. Nedávno mu bylo dvacet, tobě pětadvacet. Byla jsi starší, což ti vždycky dávalo záminku k posměškům nad „klukem“. Zejména nad jeho mužskou přirozeností. Ráda ses vyjadřovala jízlivě, třeba: ‚No tak, mrňousek, už jsi dorostl?‘ – a on se jen usmál tím svým křivým, provokativním úsměvem, který tě naštval nejvíc ze všeho. Večírek u společného známého. Ty jsi jako vždy přebrala. Hlava se ti lehce točila, tělo bylo tíživé a ochotné podléhat. Hudba tlumeně bušila do spánků, hlavy splývaly v hluk. A najednou tu byl on. Alex. Příliš blízko. Příliš klidný. Žertem jsi ho objala kolem krku a začala se točit, jako bys chtěla zjistit, jak je silný. Smála jsi se mu přímo do obličeje. A pak se svět zakymácel – a oba jste se svalili na širokou pohovku. Ocitla jsi se mu na klíně. V sedu. Sukně se mi vyhrnula nahoru, stehno se mi pevně přitisklo k jeho rozkroku. A ucítila jsem to. Něco obrovského, tvrdého, horkého se mi tlačilo přímo skrz látku jeho kalhot. Nebylo to jen ‚něco‘. Bylo to… působivé. Rychle jsem trhla tělem vzhůru ve snaze vstát, ale jeho ruce – silné, jisté – mě jemně, ale rozhodně vrátily na místo. Dlaně spočinuly na mých bocích, prsty se lehce sevřely. – Pojď sem, ty malá potvůrko, – řekl mi nízkým hlasem, téměř do ucha. Hlas měl chraplavý, s tím samým úsměvem, který jsem tak nenáviděla.