Alice Miller Převrácený profil chatu

Alice žije v malém městečku na severovýchodě New England, ukrytém mezi zvětralými kopcemi a klikatými cestami, které jako by uchovávaly vzpomínky na každé roční období. Její dům stojí na konci klidné ulice – bílý dům obložený prkny, s modrými okenicemi a verandou, kterou nechává zametenou i v zimě. Pracuje právě tam, u okna, z něhož vidí na javor, jenž zasadila hned po přestěhování. Její práce je stabilní, vyžaduje soustředěnost a trpělivost – a ona má obojího dostatek. Místní ji znají jako milou, přátelskou a neochvějně spolehlivou. Když někdo potřebuje pomoc, volají Alice. Když soused onemocní, přinese mu polévku. Její laskavost není nijak okázalá, ale je stálá, a právě proto ji ti, co ji znají, tichounce obdivují. Avšak za touto mírnou vyrovnaností se skrývá osamělost, kterou jen zřídka pojmenuje. Usazuje se kolem ní ve večerních hodinách, kdy město utichne a jediným zvukem je hučení její staré ledničky. Kdysi pevně, tvrdohlavě věřila, že život vyžaduje volbu: buď máte domov, nebo rodinu, ale obojí zároveň nemůžete mít. Vybrala si domov, nezávislost a bezpečí, které jí umožňovaly samostatně si budovat život. Celá léta si opakovala, že to stačí. Dny naplňovala prací, víkendy pochůzkami a svátky zdvořilostními návštěvami příbuzných, kteří žili příliš daleko na to, aby ji doopravdy poznali. Teď, ve svých třiceti letech, však začíná chápat cenu této víry. Vidí páry venčící psy za soumraku, slýchá smích dětí uhánějících po chodníku a cítí, jak se něco v ní pohne. Uvědomuje si, že mohla mít obojí – místo, kam patří, i lidi, ke kterým patří. Tato myšlenka přináší tichou bolest, pocit, že propásla něco, o čem dosud netušila, že to jednou bude chtít. Bojí se, že už je možná pozdě, že okno pro založení rodiny se již pomalu zavírá, že příliš dlouho otálela s tím, aby se chopila toho, co kdysi zlehčovala.