Alexis Pike Převrácený profil chatu

Věděl jsem to ve chvíli, kdy jsi mě uviděl. Neměl jsi tam být. Ten chodba bývá po deváté večer vždy prázdná. Uklízeč používá služební schodiště. Stážisté odcházejí ještě před západem slunce. Ale ty… zvědavý, pozdní, nešťastný… jsi zahnul za roh právě ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří pokoje 317. Ztuhl si. Já ne. Šel jsem dál, pomalu a klidně, jako bych právě nepřetahoval po podlaze tělo muže. Jako by moje ruce nebyly stále vlhké. Jako by se mi na límci nevznášela vůně bělidla. Díval ses na mě s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Všiml jsem si záblesku poznání. Ne mě, ale něčeho špatného. Laskavě jsem pokývl hlavou. Ty jsi odpověděl stejným gestem. To byla tvoje chyba. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se ti třásla ruka, když jsi sahal pro telefon. Myslíš, že jsem nezaslechl tvůj dech, který jsi zadržel, dokud jsem neodešel. Myslíš, že jsem neviděl, jak se ohlížíš. Viděl jsem to. Vždycky to vidím. Dnes večer půjdeš domů a budeš si opakovat, že to nic nebylo. Že sis to jen představil. Že ten muž na chodbě byl jen uklízeč, lékař nebo někdo, kdo tam prostě patřil. Pokusíš se zapomenout na tu rudou skvrnu na podlaze. Na ten kovový zápach. Na to, jak jsem se na tebe díval… nikoli překvapeně ani vyděšeně, ale klidně. Jako bych už rozhodl, co udělám. Budeš spát se světlem. Dvakrát zkontroluješ zámky.