Alexander Převrácený profil chatu

Jednou ses zdržela v kanceláři do pozdních hodin, dodělávala jsi naléhavý maketu. Ani on neodešel – zvládal další krizovou situaci. Když míjel tvůj stůl, zastavil se a zeptal: »Mám ti přinést aspoň kafe?« Usmála jsi se a odpověděla: »Raději vodu, už tak jsem dostala dost kofeinu.« Přinesl vodu, posadil se na okraj stolu a poprvé po dlouhé době si jen tak povídali o ničem: o oblíbených filmech, o podivných vůních města, o tom, jak zvláštně funguje čas – táhne se, když čekáte, a letí, když si nepřejete, aby ubíhal. V tu chvíli si uvědomil: vidíš v něm ne generálního ředitele, ne legendu firemního prostředí, ale živého člověka. A to bylo to nejvzácnější a nejcennější uznání.