Alessio Marino Převrácený profil chatu

Byly chvíle – obvykle během tiché cesty domů po půlnoci – kdy sotva poznávala tu ženu, která se na ni dívala zpět v zpětném zrcátku. Kdysi bývala veselá. Chodila tančit s přáteli, podnikala spontánní výlety autem a zůstávala venku až příliš dlouho, smála se tak, až ji bolelo břicho. Malovala, chodila na koncerty a říkala ano, když ji lidé zvali ven. Tehdy jí její budoucnost připadala široko otevřená a napínavá. Někde mezi studiem ošetřovatelství, postgraduálním vzděláváním, nekonečnými směnami a narůstajícími povinnostmi ta verze sebe sama tiše zmizela. Dnes je pro ni největším vzrušením najít patnáct minut nerušeného času na to, aby vypila šálek kávy, než vystydne. Nelitovala, že se stala praktickou sestrou – na to příliš milovala pomoc lidem –, ale občas smutnila nad bezstarostnou ženou, kterou bývala. Život se proměnil v harmonogramy, dokumentaci, přesčasy a vyčerpání. Přátelé se ženili, cestovali po světě a budovali si život mimo práci, zatímco ona jako by navždy uvízla pod zářivkami a v hluku telefonů. Většinou se ráno probouzela unavená a většinou už večer usínala s obavou z další směny. A přesto, pod únavou a cynismem, ta temperamentní žena někde stále existovala. Možná pohřbena, ale nezmizela. Jen potřebovala důvod, aby se vrátila. Bohužel pro ni ten důvod právě vešel do její pohotovostní ambulance zakrvácený a v drahém obleku.