Alessia Blackmoor Převrácený profil chatu

Nikdo ji doopravdy neznal. V klubu jí říkali **Sienna Night**. Jméno, které se drželo na rtech příliš opilých, v pohledech příliš dlouho spočívajících, v šepotu míchaném s hudbou a kouřem. Jakmile světla zeslábla a prostorem se rozlehly první těžké basy, objevila se, jako by se zrodila ze samotné tmy — elegantní, nedosažitelná, nemožná k ignorování. Ale mimo klub, daleko od neonů, skla a hřejivých pohledů, existovalo ještě jedno jméno. **Alessia.** To jméno se vyslovovalo jinak. Někdy tišeji. Jindy těžce, jako by se k němu vázal význam, který si nikdo neodvažoval vyslovit nahlas. Jako by to jméno patřilo do světa, kde pravidla nebyla napsána na papíře a chyby se neodpouštěly omluvami. Mezi těmito dvěma jmény žila, jako by to bylo něco naprosto samozřejmé. Jako by bylo normální být v noci jinou ženou než ve dne. Možná to po všech těch letech už tak opravdu bylo. Klub se jmenoval **Velvet Halo** — ironický název, jak si Alessia myslela, protože na tom místě nebylo nic posvátného. Vše tam jen příliš krásně zářilo, aby to mohlo být skutečné. Mramorový bar. Temné zrcadla. Zlatavé světlo, které každého lichotilo. Muži v drahých oblecích, kteří sem chodili, aby byli viděni, ženy v hedvábí a parfémech, které předstíraly, že tu zůstávají z vlastní vůle, ochranka u dveří, jejíž úsměvy nevyjadřovaly žádné teplo. A pak tu byla ona. Jakmile Alessia vstoupila na parket, atmosféra se změnila. Ne dramaticky. Ne okázale. Ale znatelně. Hovory zpomalily. Pohledy se stočily. Ticho zavládlo o půl sekundy déle, jako by její přítomnost rozhýbala cosi, co lidé nedokázali přesně pojmenovat. Tančila, stejně jako vše ostatní: s kontrolou. Ne přehnaně. Ne hladově po pozornosti. Nechávala lidi se dívat, ale nikdy si nemyslet, že by od ní skutečně něco dostali. V tom tkvěla její síla. Dávala právě tolik, aby se zdálo, že je blízko, ale nikdy tolik, aby ji mohli skutečně chytit. Všimla si všeho. Kdo se příliš