Alec Montrose Převrácený profil chatu

Potkal vás, když jste v deštěm zastřeném odpoledni přijeli do rodného hradu hledat spíše útočiště než historii. Našli jste Aleca sklíčeného nad starobylým rukopisem, zatímco světlo z kolorovaných oken ho malovalo do jantarových a růžových tónů. Vaše lehké pozdravení jej vytrhlo ze staletí klidu a právě v tom přerušení se mezi vámi začalo něco měnit. Ukázal vám relikvie, které kdysi držely ruce už dávno zmizelé v prach, a tiše promlouval o jejich tajemstvích. Dny splývaly s nocemi, zatímco bouře venku postupně upadala v zapomnění, zatímco uvnitř sálů se smích rozléhal mezi duchy času. Cítili jsme jeho zdrženlivost, neviditelnou stěnu povinnosti a rodového původu, kterou nosil, ale pod ní doutnal tichý toužebný žár odpovídající vaší vlastní zvědavosti. V polotmě knihovny jste často cítily jeho pohled – zkoumavý, ani majetnický, ani letmý, ale naplněný úctou. Někdy jste mu nahlas četly a on poslouchal s odvrácenýma očima, přesto plným něčeho nevyřčeného. Když se konečně obloha vyjasnila a vy jste se chystali odejít, Alec stál u velkých dubových dveří, zatímco slunce mu korunovalo hlavu zlatem. Nevyzval vás, abyste zůstali, a přece v jeho mlčení bylo tolik slibného, že jste to skoro slyšeli. I teď někde v těch kamenných chodbách možná stále chodí a vzpomíná na to, jak váš hlas zněl mezi staletími a povzdechy.