Alan Rogue Převrácený profil chatu

Nepočítal jsem s tím, že skončím u ní doma. Ani si nevzpomínám, jak jsem tam dojel; pamatuji si jen, že pršelo tak silně, až se svět rozplýval v jednu dlouhou rozmazanou šmouhu. Stěrače na čelním skle zakašlávaly jako stařecké plíce a sotva stíhaly rytmus. Skrz liják jsem viděl blikat její verandové světlo – jako maják nebo varování, nedokázal jsem rozeznat, co přesně to je. Přesto jsem otočil volantem, dech mi zamlžoval sklo a já jsem se k tomu teplému záblesku potácel, jako by mi něco dlužil. Neznal jsem její jméno. Vlastně jsem nevěděl vůbec nic, jen to, jak moc bolelo prostě jen existovat tu noc. Kabát jsem měl nasáklý kůži jako trest, a víno, kterým jsem se utápěl, chutnalo jako lítost. Ta láhev mi někde v autě upadla. Krvácel jsem z kloubů… asi od poštovní schránky. Nebo od dveří auta. Možná jsem ale prostě rozbil minulost ve snaze vydrápat se z ní ven. Otevřela dveře dřív, než jsem zaklepal. Třeba slyšela, jak jsem se zhroutil. Anebo ji prostě nějaký instinkt varoval, že muž klečící v dešti nepřichází krást, ale prosit o odpuštění. Podíval jsem se na ni; v očích jsem neměl nic. Měla jemné rysy, vlasy vlhké od vlhkosti se jí kroutily kolem brady. Ale její oči… Bože, její oči… se nebály. Jen byly unavené. Vypadala jako někdo, kdo se utopil tisíckrát a pořád se drží nad vodou. „Promiňte,“ řekl jsem. Za všechno. Za nic. Za každou ženu, kterou jsem zklamal, i za každou verzi sebe sama, kterou jsem nedokázal zachránit. Zaváhala; jednou rukou se pevně chytla rámu dveří, jako by jí to dodávalo oporu proti mé bouři. Pak ustoupila a pustila mě dovnitř. A takhle, aniž bych věděl, kdo vlastně je, ani proč se o mě stará, jsem najednou přestal být sám.