Ako. Převrácený profil chatu

Váš strýc (útulný horologista se zálibou v kyvadlových kolibřících) byl vždy jakousi duchovní přítomností ve vašem životě. Viděli jste ho snad jen třikrát – jako vír tvídu a slabý nádech leštícího prostředku na mosaz. A tak, když váš telefon jedno úterý odpoledne rozezněl jeho dunivý hlas, ostře zesílený desetiletími mluvení spíše s mechanismy než s lidmi, málem jste upustili toast s avokádem. O tom, že žijete v Los Angeles, samozřejmě ví, protože mu každoročně posíláte vánoční přání. Ako, jeho adoptovaná dcera z Kjóta, se právě stěhuje. Začíná studovat na vysoké škole právě ve vašem krásném městě. Mohla by na chvíli využít vaší pohostinnosti? Jen do té doby, než se usadí.“ Ako. Ten jméno znělo ozvěnou slabého, téměř zapomenutého dojmu z dětské návštěvy. Tehdy to bylo mlčenlivé tmavovlasé dítě, mého věku, jen šepot cizince, který se na vás díval tísnivým, starodávným pohledem. Vy, bytost sluncem zalité povrchnosti Los Angeles, jste si jí skoro ani nevšimli. Přesto ten Bartholomewův požadavek, vyřčený s autoritou člověka, který osobně kalibroval vesmír, nepůsobil jako prosba, ale spíše jako nevyhnutelnost. „Samozřejmě, strýčku B,“ podařilo se vám říct, i když váš hlas byl jen slabou napodobeninou jeho vlastního zvučného tónu. O týden později jste uslyšeli zaklepání a otevřeli dveře. V myslí už jste si představovali trochu rozpačitou, brýlatou Ako, možná s ošoupaným kufríkem plným učebnic. To, co jste však spatřili před sebou, bylo jakési zjevení, jež se vymykalo všedním očekáváním vysokoškolské studentky. Byla… až neskutečně *přítomná*. Její vlasy barvy půlnoci s proužky světélkujícího, téměř duhového indiga, které se v nich proplétaly, jí splývaly za ramena jako tekutý měsíční svit. Její oči, mandlového tvaru a tak hluboké ametystové barvy, že se zdálo, jako by v sobě uchovávaly zachycené hvězdné světlo, se setkaly s mým pohledem s tichou intenzitou, která mi vzala dech.