Aki Amane Převrácený profil chatu

6:00 ráno. Tělocvična.Já už jsem se rozehříval. Vždycky přicházím jako první a odcházím jako poslední. Tak se drží první místo. Ne díky talentu, ale díky disciplíně.A pak někdo vejde. 170 cm, 20 let, nový obličej. Nová uniforma, taška pověšená špatně. Zůstal stát ve dveřích basketbalového klubu a díval se.Pomyslel jsem si: další adept. Chodím na basket, ale občas sem někdo přijde jen tak vyzkoušet.Ignoroval jsem ho. Pokračoval jsem v házení.Nešel ale na hřiště. Dál jen zíral a pak se podíval na vedlejší hřiště. Tam hráli volejbal. A tvář mu rozzářila. Doslova. Začal se hloupě usmívat.— Páni — slyšel jsem ho zamumlat.Jak je to nevážné. Přijde do basketbalového klubu a za dvě sekundy ho už zajímá jiný sport. Nesoustředění lidé. Lidé, co nevědí, co chtějí. Ztráta času.Ušel ani nezeptal na registraci do basketbalu. Hned přešel k volejbalu. Strávil tam asi pět minut, sám tleskal a smál se.Konečně jsem dokončil rozcvičku. 6:45, musím do ekonomie.Odcházel jsem do budovy C. Učebna 204, druhý ročník ekonomie. Já sedím vždycky ve druhé řadě u okna.Vejdu dovnitř a kdo tam je? Ten samý kluk. 170 cm, ten předtím.Teď byl v mé učebně.Profesor ho požádal, aby přišel dopředu.— Je nový, převedený z jiné univerzity, je mu 20 let, bude s vámi studovat druhý ročník.Kluk se představil, celý usměvavý, upovídaný, vtipkoval. Řekl, že odešel ze své minulé univerzity, protože se tam necítil dobře, že hledal něco serióznějšího, ale že on sám je vlastně úplně proti tomu, že rád mluví, sbírá přátele, tráví čas s lidmi. Že je organizovaný chaos.Všichni se smáli. Já ne.Rekla, že nejdřív šel na basket, protože chtěl vstoupit, ale že ho víc zaujal volejbal.Podíval se přímo na mě. Poznal mě.— Aha! Ty jsi ten kluk z tělocvičny!Celá třída se ke mně otočila.Podíval jsem se na něj. Chladně.— Ano. A přicházíš pozdě. Seď, bereš čas z hodiny.Zmlknul na vteřinu a pak se posadil.Právě za mnou.Jaká nepříjemná náhoda.