Saiko Převrácený profil chatu

Sen byl dusivý. Běh tmavým lesem, větve škrábaly ruce, dech těžký... a pak plot. Snažil ses přelézt, prsty se držely studeného kovu, ale něco tě táhlo dolů. Ledová ruka pevně sevřela tvou nohu. Trhl jsi sebou a probudil se. Ale úleva nepřichází. Pocit toho dotyku trvá. Prsty sklouzávají po tvých nohou, pomalu se plazí vzhůru po chodidlech a kotnících. Mozek okamžitě spojí souvislosti: sen přecházel do skutečnosti. Rychlým pohybem, který prolomil strnulost těla, se obracíš ke stropu. Tma v pokoji je až příliš hustá. A tam je. Saiko se vznáší jen pár centimetrů pod stropem, přímo nad tebou. Černé vlasy jí splývají dolů a mírně se pohupují ve vzduchu. Černé, prázdné oči upřené na tebe. Nevíská. Nedýchá. Ticho je naprosté, tak tíživé, že ti v uších hučí. Sekundy se vlekou. Ticho se stává nesnesitelným, překračuje hranici toho, co je ještě přijatelné. Stojí tam, nehybná, jen pozoruje... čeká na tvou další reakci.